Únor 2017

Animosity - 1.Kapitola

27. února 2017 v 17:04 | Wek

,,Crr!" Zazvonil mi budík s motivem Avangers v červeno-bílé barvě. Otevřela jsem líně jedno oko a skoro poslepu nahmatala u mých nohou pod peřinou péřový polštář. Hodila jsem ho přímou střelou na budík, až spadl ze stolu. Vážně bych si v nejbližší době měla pořídit noční stolek a nemít budík několik metrů od postele. Nárazem na měkký koberec můj nepřítel zmlkl. Nevrle jsem zabručela a ze všech sil se snažila znovu usnout. Slunce svítíc do mých očí mě i přes zavřené víčka nutilo zůstat vzhůru. Měla jsem toho vstávání do školy dost.
,,Ani nezkoušej znovu usnout." Vyšla z koupelny má kamarádka a uchopila levačkou mou peřinu a jedním zatáhnutím mě odhalila a vystavila tak mé polonahé tělo studenému rannímu vzduchu, který se do pokoje prodíral skrz okno otevřené na "ventilačku".
,,Už je sedm a první hodinu píšeme písemku z matematiky, takže vstávej a nepokoušej mojí trpělivost." Pohodila peřinu na její postel a věnovala se chystání učebnic.
,,Ty jsi vážně strašná..." Zakňučela jsem a schoulila se do klubíčka.
,,Myslím to všechno vážně, Ario!" střelila po mně pohledem. ,,Nedáváš mi na výběr." pohlédla na džbán s vodou a pomocí své schopnosti jako Duše ho Telekinezí přesunula až nad mojí hlavu.
,,Uděláš to a už s tebou v životě nepromluvím..." Vyhrožovala jsem.
,,Tak to ti nevěřím." Mrkla a tím přerušila kontakt se džbánem plným vody, které se následně zřítil na mě a celou mě polil ledovou vodou.

Vystřelila jsem z postele jako raketa a prchala do koupelny. Během rozčesávání mé hřívy jsem si vyčistila zuby a dala si řasenku. Během pěti minut jsem byla hotová a zbývalo jen oblečení. Oddychla jsem si, vyhodila vypadané vlasy do koše a šla v klidu z koupelny k mé skříni, kterou jsem s Lunou měla napůl.
,,Co by jsi mi na dnešek doporučila, Lun?" Koukla jsem na ní. Ihned ke mně přiběhla a přehrabovala se v mé části skříně. Po několika minutách vytáhla červený top a kraťasy. Rychle jsem si oblečení na sebe navlíkla a vzala si k němu černé páskové botky na klínu.
,,Nezapomeň učebnice a sešit, budeš ho potřebovat, jestli se chceš na písemku připravit..."
,,Prosím tě, Lun, jako kdyby jsi nevěděla, jak dostávám samé jedničky." Mrkla jsem a vzala si jenom pouzdro a malý sešitek. Luna si vždycky myslela, že se na všechny písemky učím,ale já mám své tajemství. Řekla jsme jí, že mou schopností jako Duše je talent na průšvihy, jenž samozřejmě mám, ale díky Duši umím skoro každého přesvědčit k čemu chci. Vážně jednoduchý život. Ušklíbla jsem se. Hodila mou peřinu z Luniny postele na mou a klopýtala do třídy.

Někdy ty architekty vážně zabiju. Proč jsou koleje úplně dole a učebny v pátém patře?! Oni vážně nejsou normální. Kdybych do toho měla co mluvit, určitě by tady už byl výtah nebo minimálně eskalátory.
Procházela jsem kolem obyčejných lidí, kteří o mém nadání a původu nevěděli. Na Oxford chodí několik Duší, ale buď to nedávají znát tak jako já nebo o svém původu ani nevědí. Chudáci. Co bych dělala bez mého nadání? No to si nedokážu představit. Jako jediná mám po škole zvláštní "doučování", ve kterém jde jen o můj úkol. No nic. Konec povídání o mém druhém já, musím přežít písemku a poté i dalších šest hodin než se pustím do dalšího postupu v mém úkolu...
Vešla jsem nenápadně do třídy a sedla si úplně dozadu, abych nezpůsobovala nějaký zbytečný povyk ve třídě, když budu můj plán provádět. Nachystala jsem si tužku a vyčkávala na příchod učitele Matematiky. Jak již Luna zmínila, měli jsme psát písemku na různé typy příkladů. Má kamarádka bohužel sedí úplně vepředu, takže mi nebude užitečná. Nebyla jsem prostě a jednoduše na písemku připravená. Musela jsem použít plán B.
Když do třídy vstoupila učitelka a diktovala každému zadání. Zadívala jsem se do jejich očí. Čas, abych použila mou přesvědčovací schopnost, aneb schopnost Loutkaře.