Leden 2017

Vášeň

21. ledna 2017 v 0:05 | Wek |  Adminky
Zdravím!
Dlouho jsem přemýšlela, co napsat.
Nakonec mi mé myšlenky v hlavě nedaly a já si uvědomila,
že jsem po dlouhé době našla koníček,
který mě opravdu naplňuje a nepodporuje pozoruhodně mou lenost...
Jedná se o zálibu, na kterou jsem narazila náhodou.
Moc musím poděkovat své sestřence Market,
která mě k onomu sportu dovedla už v útlém dětství.
Mnozí z Vás určitě tápou nad tím, co se pod pojmem vášeň
v mém případě ukrývá...


Mou největší vášní pro tento rok a doufejme,
že to tak bude i nadále, je tanec.
Od svých desíti/jedenácti let jsem tančila.
Byla jsem členkou Taneční školy Dance4Life,
ke kterému mě přivedla má sestřenka.
První hodinu jsem tam byla jen na zkoušku a koukala se z lavičky,
jak takový tréning probíhá. DiscoDance mi nepřišel vůbec těžký.
Každou hodinu se začínalo protahováním,
potom posilováním rukou.
/sezení na zemi a tři minuty držení rukou v upažení/
Dávalo to zabrat, ale težší mi přišlo trénování nohou.
Provaz a podobné akrobacie se neudělali sami,
takže se svaly potřebovaly každou hodinu natahovat.

Díky nadšení Market jsem se tedy do Taneční školy zapsala i já.
První pololetí byla příprava naučení první sestavy,
která byla jenom provizorní a bez kostýmů.
Druhé pololetí bylo napnuté - na naučení byly jenom 3 měsíce.
Následně v květnu začínaly soutěže a na ty jsme jezdili i my.
Duhém rokem jsem byla starší a tak jsem z Dětí B postoupila na Juniory B.
Sestava byla těžší, ale výhry lepší. Dokonce se tam našly i první místa.
Po dokončení tohoto druhého roku jsem odešla.

/kliknutím na fotky je zvětšíte/

K tanci jsem se vrátila až nyní v druháku, kdy jsem začala navštěvovat Taneční.
Zamilovala jsem se do pohybů a tance samotného.
Bylo to něco jiného. Nového. Nepoznaného.
Milovala jsem to tělem i duší.
Proto si teď troufám říci, že jako pokročilá se cítím mnohem lépe.
Tanec mě naplňuje a já se u něj bavím tak, jako nikdy dříve.
Latinsko-americké tance jsem si oblíbila ze všeho nejvíc.
Už jen díky smyslným a hravým pohybům a taky díky rychlosti,
kterou jsem v mládí díky Disco Dance zažívala.
Nadále jen doufám, že mě tanec nepřestane bavit.
Plánuju s ním pokračovat i v příštím roce jako náhradnice a výpomoc.
Kdo ví, jak tohle celé dopadne.
Tanec je má Vášeň a já jsem ráda, že jsem jej díky Market mohla poznat...
/Trpím nedostatkem pěkných fotek v tanečních/

/kliknutím na fotky je zvětšíte/

Animosity - Prolog

12. ledna 2017 v 23:45 | Wek

,,Aghhh!" zakřičel jsem jako smyslů zbavený, když jsem ani jednou za celou hodinu tréningu nesekl Stefana, mého učitele boje, do nohy. Sice mi je teprve pět let, ale stojím si za svým a chci být nejlepším Lovcem, abych uspokojil mého otce. ,,Tohle nemá cenu!" odhodil jsem meč na druhý konec místnosti a svalil se na zem tělocvičny.
,,Jste ještě dítě. Nečekejte nějaké velké pokroky." pousmál se na mě Stefan. ,,Pokud chcete vážně posílit, musíte se učit i něco jiného než bojovat. Nad Dušemi vyzrajete jen chytrostí a důvtipem." poučil mě a výhružně zamával svém mečem. ,,A teď běžte do knihovny, za několik minut vám začíná hodina literatury. Budete se muset naučit co nejdříve číst." S těmito slovy odešel a mne nechal v tělocvičně samotného.
,,Pitomec." zamumlal jsem a vyskočil se sedu. Líně jsem se dobelhal až k meči a vrátil ho na stěnu. Vypadalo to celkem směšně, protože jsem vlastnil nejmenší meč v historii Lovců. Na Stefanovo přání jsem se vysoukal se smrdutého brnění (nevýhoda brnění, nedá se prát) a zamířil čistě oděný do knihovny.

Pokoušel jsem se marně otevřít těžké dveře. Zase to nešlo. Nenáviděl jsem můj malý vzrůst okolo jednoho metru a sílu velikosti novorozeněte. Jeden ze stráží mi přes jakékoliv přemlouvání otevřel a já vešel do tmavé místnosti. Nemělo by být v prostoru, kde se čte, snad alespoň jedno okno? Vždyť je tady tma jako v podzemí. Světlo dodávají jen lucerny na každém rohu knihovny a veliký zlatý lustr. Říkáte si, proč zrovna zlatý? To protože křišťály jsou kameny patřící rodu Jonesů, neboli Duší. Přece nebudeme používat kámen, jenž jim dodává sílu.
Kráčel jsem mezi policemi plnými knih. Stefan mi říkal, že tyhle jsou plné dobrodružství, ale já mu nehodlám věřit, dokud si to sám neověřím.
Učitel mě už čekal u menšího stolku ze dřeva stejného, jako veškerý nábytek knihovny. Přisedl jsem si k němu a můj pohled spadl na jeho ruce držíc tlustou knihu.
,,T-to mám přečíst?!" zpanikařil jsem. To tady budu až do smrti.
,,Ano. Kniha je napsaná runami. Pokud máš být, Aarone, jedním z Lovců, přečteš to bez problémů napoprvé." řekl Stefan a podal mi knihu.
,,Cože?! A-a-ale vždyť n-neumím číst ani normální písmo, natož runy!" koktal jsem.
,,Začni číst a neprotestuj." nařídil mi.
,,No fajn..."zabručel jsem a otevřel knihu. Podíval jsem se na nažloutlý list papíru a inkoustové runy na něm. Podivil jsem se, protože se přede mnou začaly runy rozplývat a tvořit nějaký text, který jsem uměl přečíst.
,,Vidím, že se něco děje. Čti, Aarone Woode."

Poslechl jsem a začal pomalu a plynule přežvykovat slova: ,,Lovec slibuje věrnost svému rodu. Nadále se bude ze všech sil snažit splnit daný úkol a zabije každou Duši, kterou potká - bez vyjímky. Nesmí použít jinou zbraň než meč nebo umění run." Objevil se otisk ruky a já tu svou automaticky přiložil na označené místo. Kniha se začala třást a pod textem se pomalu vyrývalo jméno Duše, která mi připadla - Aria Jonesová, Loutkař.

***

,,Orlando, je to dívka!" přiběhla za mnou, hlavním Ochráncem Duší, jedna z porodních báb. Konečně. Toužil jsem po dceři. Předvídal jsem, že se jednou dcery dočkám, ale že se narodí zrovna o půlnoci, to jsem nečekal. Následoval jsem Anastázii k pokoji jedné z žen - Mie, která byla určena pro rozmnožení Duší.
Když jsem však spatřil, že je Mia mrtvolně bílá a na její hrudi leží malý uzlíček, nevěděl jsem, jak se tvářit. Zda mám být šťastný nebo smutný ze smrti mé drahé manželky. Přistoupil jsem k jejímu lůžku a pohladil Miu po studené tváři. Byla celá zpocená, ale pořád krásné, i když už ležela na smrtelném loži. Ještě dost dlouho jsem jí pozoroval a loučil se s ní, než mi Anastázie donesla mou dceru, poslední Duši, která bude mít sílu zděděnou po její matce. Vzal jsem si holčičku do náruče a pozoroval jí. Hodně se podobala Mie a to mi vehnalo slzy do očí. Měla kouzelné hnědé vlásky po mně a oříškové oči po matce. Hned jak se jí odlepily víčka, podívala se na mě a obličej jí zkrášlil obrovský úsměv. Nedopustím, aby se mé dcerce něco stalo.
,,Jak se bude jmenovat, Pane?" postavila se vedle mne Anastázie a dívala se na dítě.
,,Aria, bude to Aria Jonesová, poslední Duše s nadáním Loutkaře."

Na špičkách - Epilog (Charakter ask)

6. ledna 2017 v 22:47 | Wek

Je to realita a nebo sním? Stojím před zlatavou budovou s nápisem "Královská akademie". Všechno je rozmazané a zpomalené. Trochu mi to připomíná takové ty scény, kde někdo umře...Zpomalení a potom už leží dotyčný na zemi mrtvý. Zvláštní co? Co ale dělám tady? Vždyť sem vůbec nepatřím, ale co. Možná je to můj osud být zrovna na tomhle místě. Lidé si mě vůbec nevšímají. Čím dál víc mě ale děsí, že nemají tvář! Proboha, kde to jenom jsem?! U sebe mám jenom zápisník a tužku. Tím bych se asi neubránila...Prohlížím si budovu z mého příběhu. Vypadá tak reálně, skoro bych řekla, že vážně existuje! Ještě jednou se podívám na věci v mých rukou. Zápisník je z části popsaný otázkami a u každé otázky je napsané jméno: Katherine, Kory, Oliver, Sarah...Panebože. Zadržela jsem dech. Vždyť to jsou postavy z příběhu?! Neříkejte mi, že existují?!

A bylo to tady. Zatroubení náklaďáku, který jako jediný z okolních aut jel normální rychlostí a já stála přímo uprostřed jeho trasy. Otevřela jsem pusu, ale výkřik z ní nevyšel. Náklaďák mnou bez problémů projel. Zalapala jsem po dechu. Co to sakra bylo?! Najednou jsem se ocitla na zemi. Vyšlo ze mě jenom: "Eh?..." Zmatenější než já už asi nikdo není. Vedle mě jsem zahlédla stín. Vzhlédla jsem a koukala do jiskřivých modrých očí. Můj výraz asi stál za to, protože se dotyčný nervózně zasmál.

"Není ti nic?" zeptal se a pomohl mi, nebohé holčině sedíc na cestě, vstát.
"N-není, až na to, že mě srazil náklaďák?..." Falešně jsem se zasmála a dala si brýle dál na nos.
"Jaký náklaďák? No, to je jedno, kdo jsi? Nová studentka Akademie?" Byl totálně rozkošný, ještě víc, než jsem si ho představovala. Právě přede mnou stál celý Oliver z masa a kostí. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"N-ne. Vypadám snad jako baletka?" Ušklíbla jsem se a zvážněla. Můj pohled hned spadnul na první větu v zápisníku. 'Zeptej se na otázky každého z nich...' No páni...Tak to abych začala. Koukla jsem mu do očí a nevinně se usmála.
"Popravdě ani moc ne, ale co tady děláš?" Prohlížel si mě.
"Jsem tady protože...Dělám pro jednu stránku...blog a mám s tebou a dalšími posta...ehm...lidmi z Královské akademie udělat rozhovor."
"Tak dobře, ale pospěš si, za chvilku mám hodinu." Koukal na mě a sem tam se podíval zvědavě na zápisník.
"Dobře, takže první otázka. Chodíš s Kat kvůli citům nebo kvůli frajeřině?"
"Samozřejmě, že kvůli citům! Většina žáků akademie mě ani nezná, takže nemám důvod frajeřit. Jsem ale rád, že můžu sdílet své pocity s tak úžasnou dívkou, jako je Kat."
Kývla jsem a napsala si jeho odpověď. "Další otázka. Kolikrát denně se uspokojuješ, když nejsi s Kat?"
Poznala jsem, že o tomhle nechce moc mluvit, ale překvapil mě, když odpověděl: "S Kat jsem mimo výuku strašně málo. Ale hodně krát mi to vynahrazuje. Jsem zvyklý na uspokojení sebe samého dvakrát denně." Koukal raději jinam. Zpozorovala jsem, jak mu mírně zčervenaly líčka. Vypadal roztomile.
Pousmála jsem se a pokračovala dál. "Jaký vztah máš ke Korymu?"
"Rozhodně je to můj rival! Nesnáším, když se příliš lepí na moji milovanou Kat. Má štěstí, že se s ní teď moc nebaví. Zřejmě je naštvaný, že si vybrala mě a ne jeho."
"Děkuju ti za odpovědi." Koukla jsem se na seznam. Další je Kory."Nevíš, kde bych našla tvého 'Rivala'?"
"Bude v šatnách. Chceš tam odvézt?" Kývl hlavou k akademii.
"Ne to je dobrý, znám to tu..." Než se stačil zeptat, odkud to tu znám, zamířila jsem do středu dění - Akademie. Zahnula jsem za roh a v paměti si vzpomínala na trasu, kterou šla i Kat. Zahnula jsem za roh a místo doprava jsem šla doleva. Před sebou jsem uviděla hezkou šatnu, která byla poměrně čistá na to, že to byli kluci. Vešla jsem a zarazila se, když se na mě upřel pár modrošedých očí.

"Tohle je klučičí šatna, špatně jsi zabočila." řekl.
"Šla jsem tady schválně, hledala jsem tě. Potřebuju s tebou udělat rozhovor. Můžu?" Ukázala jsem na lavičku vedle něj a on kývl. Posadila jsem se a hned spustila. "Takže, můžu začít?"
Přikývl a sedl si jenom v šortkách vedle mě.
"Proč ses do Sarah zamiloval?" Sledovala jsem jeho reakci.
"Byla jedna z nejpopulárnějších dívek a měla v sobě něco, co žádná tady. Okouzlila mě a postupně mě její láska sžírala zevnitř, než se objevila Kat."
Ušklíbla jsem se, když jsem zpozorovala další otázku. "Chtěl by jsi spát s Katherine?"
"To asi každý kluk. Strašně závidím Oliverovi a přitom ho nenávidím, že jí opil a potom jí prakticky donutil. Měla o panenství přijít se mnou a né s ním!"
"Zajímavá odpověď. Zapsala jsem si jí a ptala se dál. "Uspokojoval jsi se někdy nad fotkou Sarah?"
Zarazil se a zapřemýšlel. "Vlastně ani ne. Ona se v době, když jsme spolu chodili, ke mně prakticky přestěhovala, takže mě uspokojovala ona nebo jsem se uspokojil přímo z pohledu na ní."
"Dobře, moc ti děkuji za odpovědi. Jako další mám Sarah...Nevíš, kde je?" zeptala jsem se ho a v duchu prosila ať to ví.
"Náhodou vím, tráví hodně času s Laylou. Divná kombinace, já vím. Baví se o klucích, zatímco Kat trénuje. Budou v Laylině pokoji." Usmál se a odešel se zvednutou rukou jako rozloučenou.

Vstala jsem a šouravým krokem se vydala k Laylině pokoji. Aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou. Zaklepala jsem na dveře z bílého dřeva a zlatým rámováním. Žasla jsem nad stylem, který akademie měla, ale stále mě děsilo rozmazanost kolem mě. Jenom postavy, se kterými jsem měla dělat rozhovor, byly normální. A potom ještě ten náklaďák.
Otevřela mi sama růžová princezna a já bez pozvání vešla. Sedla jsem si na postel vedle Sarah a vysvětlila jim oběma, kdo jsem a co potřebuju. Obě souhlasily a já začala se Sarah. "Dokázala by jsi s Kat spolupracovat?"
"Snažím se. Někdy mě chytne má náladovka protivné holky a mrchy, ale cítím, že se naše přátelství s Kat prohlubuje."
"Musí být těžké znovu začínat, když si tě každý pamatuje jako TU mrchu."
Kývla a sklopila pohled k zemi. Hrála si s lemem její červené sukně.
"Jak ses dostala na akademii, když ti to máma zakázala.?" Tahle otázka zajímala i mě.
"Jak víš o tom, že mi to zakázala?" Podivila se a já uhnula pohledem. "To je fuk. Po roce, kdy mě vyhodili z talentovek jsem je zkusila ještě jednou. Zfalšovala jsem odpis u dopisu o přijetí a až po měsíci studiu jsem o tom řekla matce. Zpočátku nebyla nadšená, ale je ráda, že jsem se postavila na vlastní nohy."
Pousmála jsem se. "Udělala jsi dobře, jsi talentovaná." Pozorovala jsem jí, jak si hraje s konečky vlasů. "Poslední otázka. Honila jsi ho už někomu?" Musela jsem se zasmát.
"Ano. Korymu a ne jenom jednou..." Koukla na mě a potom na Laylu. "Jsi na řadě, růžovko." Layla jenom přikývla a čekala na mou otázku.
"Pro tebe mám jenom jednu. Proč máš tak ráda růžovou?" Těkala jsem očima po pokoji z 80% růžovém.
"Je to barva pro holky. Cítím se v ní, jako bych byla princezna. Taky se tak oblékám. Prostě jsem si tuhle barvu oblíbila a s ní miluju i vůni růží, které jsou s touto barvou úzce spojené." Usmála se na mne a já se s nimi rozloučila.

Šla jsem po chodbě akademie, kde jsem narazila na profesorku Agganovou se Skipper a jedním druhákem. Nemusela jsem jim ani nic vysvětlovat. Zřejmě se moje návštěva rozkřikla rychle. Jako první jsem se zeptala Skipper: "Moc se v akademii nezjevuješ, kde celou dobu jsi?"
Tmavovláska na mne překvapeně koukla. "Do akademie chodím jako každý jiný žák tady. Jenom většinu času trávím v knihovně zahrabaná pod kupou knih. S Kat se už moc nestýkám, právě možná proto nejsem tak populární jako Layla nebo Sarah."
"Teď něco na tebe." Koukala jsem na druháka. "Líbí se ti Katherine?"
"Je pěkná, ale jsem zamilovaný až po uši do Layly, růžové princezničky." Odpověděl stroze a usmál se nad vyslovením jejího jména. Kývla jsem a přešla k profesorce.

"Smím se zeptat, jak jste se dostala k práci na Královské akademii?" Pousmála jsem se a poupravila si brýle a uhladila oblečení.
"Samozřejmě, že můžeš." Zněla mile. "Před třemi lety jsem začala pracovat jako učitelka. Jsem vystudovaná baletka a tak mě hned šoupli tady. Prý mám talent a nervy." Zasmála se. Tak tohle jsem fakt nečekala. Zrovna Agganku se smát." Uspořádala jsem konkurz, kde jsem se poprvé setkala se Sarah. Musela jsem jí odmítnout, ale po roku usilovné práce jsem jí přijala, protože v době měla talent a víru, že se stane primabalerínou."
"Moc vám děkuju za odpovědi, vážím si jich." Koukla jsem na každého z nich a vnitřně se s nimi rozloučila, protože zanedlouho bude přece jenom konec.

Rozběhla jsem se chodbou k třídě. Prostor kolem mě se pomalu začal víc a víc rozmazávat. Ale ne! Zrychlila jsem, protože jsem věděla, že tohle znamená, že se začínám "probouzet"...Netušila jsem, kde poslední osobu ze seznamu najdu, ale doufám, že jí najdu co nejrychleji. Vyběhla jsem z akademie. Ona tam zřejmě ani nebyla. Najednou se mi ale zatočila hlava a já se objevila na louce plné kvítí. Stalo se to zase! Zbystřila jsem a ohlédla se. Za mnou stála usměvavá hlavní postava Katherine. Říkejte jí jak chcete, ale pro mě to je Kat.
"Vím proč jsi tady. S radostí ti na všechno odpovím, ale měla by sis pospíšit, za chvíli tenhle "sen" skončí..." Koukla mi do očí a uvolnila se. Brala jsem to jako souhlas k tomu, abych začala.
"Dobře tedy...Je líbání lepší s Korym nebo Oliverem?"
Začervenala se. "S Oliverem to je už něco jako normální...Zvykla jsem si na něj a popravdě to nebylo nic nového. Prostě skvělé. Ale Kory...On je dost tajemný a dokáže překvapit. Dost mě jeho polibek vyvedl z míry, ale jsem ráda, že to udělal. Aspoň vím, že mé city opětuje, i když jsou teď nejasné."
Zapřemýšlela jsem a odškrtla si otázku za splněnou. Je na čase další, na kterou zřejmě nebude chtít odpovědět. "Co se stalo tvým rodičům?"
Posmutněla a začaly jí téct slzy. "Umřeli, když jsem byla malá. Ještě než zjistili, že chci být baletkou. Otce zavraždili, protože byl slavný a matku přejelo auto." Utřela si oči a koukala na mě dál. "Můžeš pokračovat. Jsem v pohodě."
Chvilku jsem počkala, než se uklidní a potom se jí tišeji zeptala na další."Pověz mi, chtěla by jsi spát s Korym?"
"Má úžasně vypracované tělo, což jde při baletu vidět. Takže ano." Zasnila se. "Moc si na to s Oliverem nepamatuju, ale chtěla bych něco, na bych už nezapomněla."
"Líbí se ti Justin Bieber?" Ušklíbla jsem se nad otázkou.
"Ano, samozřejmě. Komu by se nelíbil?" Zasmála se a prohrábla si kaštanové vlasy.
Usmála jsem se a řekla další otázku. "Jaký máš vztah s tetou?"
"Popravdě...Je něco jako moje starší sestra. Ani není o moc starší než já a dokonale mi rozumí."
"Poslední otázka..." Usmála jsem se a rychle šla na ní, protože jsem viděla jak tráva kolem nás bledne. "Proč pro tebe osmička tolik znamená?"
Usmála se a pohladila svůj přívěsek na krku. "Dal mi ho Kory, aniž by mě jakkoliv znal. Už jenom kvůli tomu mám osmičku ráda. Jako další důvod se jeví to, že jsem měla číslo osm při přijímačkách a udělalo mě nejšťastnějším člověkem."
Všimla si, že se pod ní začíná rozpadat země. Hlína padala do propasti za ní. Rychle ke mně přiskočila a pevně mě objala. Opravdu jsem nejšťastnější spisovatelkou, protože takovéhle postavy si můžu jenom přát. "Moc ti děkuji za to, že jsi nám všem dala život, VeruunWek..." S těmihle slovy zmizela a já zavřela oči.

Prudce jsem se posadila na posteli a zamrkala. Zvykala jsem si na sluneční paprsky a pohlédla na stůl k mému počítači. Přísahala bych, že jsem na obrazovce viděla všechny postavy. Usměvavou Kat, vždy stylovou Laylu, rozesmátou Sarah po boku s Korym a Oliverem. Všichni ostatní stáli za nimi, ale mě zaujal předmět před obrazovkou - malý zápisník. Tak přeci to nebyl jenom sen...Vřele jsem se na všechny mé postavy usmála a v srdci se nimi rozloučila. Budu na ně vzpomínat.

Na konec bych chtěla odpovědět na jednu z otázek přímo na mě - autorku.
"Ty jsi tančila někdy balet nebo se příběh vyvíjel na inspiraci z knihy, filmu, apod.?"

"Popravdě jsem příběh začínala psát ještě jako hodně malá holka. Balet jsem nikdy nějak moc nestudovala ani netančila, takže mé zkušenosti jsou nulové, každopádně jsem se inspirovala hodně seriálem Taneční akademie a v některých kapitolách to jde bohužel i dost jasně vidět." Zasmála jsem se a pohlédla zpět na obrazovku a zápisník. "Příběh mi i přes všechny problémy se psaním přirostl k srdci. Byl to můj první pomyslný příběh, který jsem psala z fleku, neměla jsem děj, zkrátka nic. Snad se vám příběh líbil a další, který příjde na řadu vás alespoň zaujme..."


Na špičkách 17. kapitola

2. ledna 2017 v 14:39 | Wek
Poslední díl je zde! Tentokrát z pohledu 3.osoby. V průběhu tohohle týdne výjde očekávaný Charakter Ask v podobě Epilogu, takže máte poslední možnost zauvažovat a napsat nějakou otázku, která by vás zajímala...:)
Snad si poslední kapitolu užijete tak moc, jako já. Poporavdě jsem u ní i pár slziček uronila.


Ty dva dny uběhly jako voda. Všichni z akademie byli nervózní. Layla zaměstnávala Petra, aby se tak netřásl, Kat byla zase s Oliverem a Kory seděl na střeše školy a koukal do dálky. Obloha byla narůžovělá a Kory měl dobrý výhled na slunce, které přivítá nový den. Doufal, že tak hezky bude i v jeho "zkouškový" den. Pohlédl dolů na cestu a zpozoroval černou limuzínu s modrou vlaječkou na kapotě auta. Temps de Briller. Vyskočil na nohy a seběhl hbitě schody, které ho zavedly do levého křídla školy, kde se odehrávaly všechny zkoušky. Proč tu jsou tak brzo? Honilo se mu hlavou a urychleně se dostavil až k pokoji Petra, kde by s ním podle všeho měla být i Layla. Prudce otevřel dveře a málem narazil do Kat. Chytil jí za ramena, pousmál se a šel směrem k Petrovi. To on potřeboval povzbudit.
Kat na Koryho jenom koukala a nevěděla, co vyvolalo jeho chování. Oliver se jí už moc nevěnoval, věděla, že to stejně jednou skončí. Pohled jí spadl na hodiny, které ukazovaly půl osmé. Koryho chování nakonec nechala být a připojila se ke kamarádům, kteří mířili po boku Petra do sálu.

Vešli a automaticky si sedli na židle. Všichni byli neklidné, jelikož se tohle ještě nestalo. Nikdy ředitelka nic neuváděla ani nepředstavovala. Sál byl bez poskvrnky a na balet nebyl vůbec nachystaný, spíše se hodil na nějaké zasedání. Studenty zachvátila panika a neklid. Organizace byla v místnosti zastoupena jen ředitelem a zástupkyní, žádnými učiteli, kteří normálně studenty vybírají. Ředitelka vešla skrz červenou oponu na menší pódium a začala svůj proslov.
"Milí žáci Královské akademie. Tohle je můj poslední výstup, a proto vám chci jen popřát všechno nejlepší, ať se vám splní sny, i přes tento problém. Celému světu oznamuji, že Královské akademie končí!"
"Cože?!" vykřikli všichni žáci sborově.
"Bohužel. Dnes zde přijeli ti nejvyšší z Organizace nám zdělit, že už nadále nebudou podporovat Královskou akademii, tudíž se škola dostává do dluhů a bude muset zavřít. Je mi to líto..." se sklopenou hlavou odešla.
Před všechny se postavil ředitel Temps de Briller a s kamenným výrazem promluvil: "Jak již vám ředitelka oznámila. Temps de Briller odmítl nadále spolupracovat s KA a tímto dnem končí veškeré výběrové zkoušky. Tanečníků je mnoho a cestu ke hvězdám si najdou jen ti nejlepší."

Layla zalapala po dechu a rozbrečela se na rameni Petra. Oliver jakoby vůbec nevnímal a jenom poslal Kat lísteček se vzkazem. Kat si ho jemně vzala. 'Už nemá cenu být spolu, vidím, jak po sobě s Korym koukáte.' Koukla na Olivera a on v ten moment odešel.
"Kat? Jsi v pohodě?" sedl si vedle ní Kory, zatímco šli studenti do svých pokojů, balit si věci.
"Ne nejsem...Oliver se se mnou rozešel a navíc už nemůžu být v akademii, protože ona už není...!" ukápla jí slza.
"Kat..." palcem jí setřel a koukl jí do očí. "Osmička ti vždycky přinese štěstí, i když tomu nevěříš..." usmál se. "Asi bych měl jít..." vstal.
"K-kory...počkej." chytila ho za ruku a usmála se. "Nechci tě opustit. Ne znovu...Layla tě potřebuje, ale já bez tebe nemůžu žít..."
"Vážně?" překvapeně si jí prohlížel. Skousla si ret a on to prostě a jednoduše nevydržel. Pohladil jí po tváři, naklonil se k ní a jemně jí políbil. Překvapilo ho ale, že Kat ho začala líbat intenzivněji a rychleji než čekal.
Odlepila se od něj a nadechla se. Zrudla. "P-promiň..." zakoktala a šla si pro věci.
"Neopustím tě..." usmál se a šel si naházet všechny své ceny a oblečení do kufru.
Po nabalení seběhl schody a počkal než všichni opustí akademii. před akademií ale spatřil několik párů špiček. Layla, Sarah, Kat a podivuhodně i Oliver, který se lepil k Sarah. Pokrčil rameny a šel k nim. "Na co špičky?"
"Chceme si naposledy zatančit - samozřejmě NA ŠPIČKÁCH..."