Glowing Amulet - něco málo z knihy

11. listopadu 2014 v 22:09 | Wek
Ahojky, dneska jsem dostala první e-mail z kurzu, který mi pověděl, že mám začít psát. Ihned po několik minutách jsem skutečně začala a jako námět na knihu jsem si nakonec zvolila Glowing amulet, protože jak jsem si všimla, vám se Pirates of sea líbí a tak to bude jako povídky tady na blogu :) Mi příjde bližší Glowing amulet, a tak kurz projedu s tímto námětem, snad bude konec kurzu za 4 měsíce úspěšný ;) Dám vám zde kousek z toho co jsem dneska napsala. Jsou to Dvě normostrany a půl ve wordu, tak sna d to nebude dlouhé;) Prosím o komentáře ;)



Probudila jsem se do nekonečného Lemirského počasí. Tmavé mraky zahalovaly dračí město už několik týdnů. Pomalu jsem z nedostatku světla dostávala depku a moje nálada nebyla o nic lepší. Každý den jsem si před spaním modlila k velké Dračici Zo, aby přestalo konečně pršet a já mohla ven. Slunečné počasí mi chybělo, ale přebíjela ho touha pro dobrodružství s Orionem, synem draků země.
Orion byl přímým příkladem dokonalého kluka. Já vím nikdo sice není dokonalý, ale pro mě byl. Každý den si nechával vlasy rozcuchané, což udělal asi nejlíp, protože by mu vítr a déšť jeho účes stejně zničily. Takhle jenom zatřepal hlavou a už měl svůj skvělý vzhled pod kontrolou. Mezi holkama byl hodně oblíbený a já si někdy myslila, že se mi vzdaluje. Měl dokonalé tělo. Jeho největším plusem byly asi svaly a jeho výška. Měřil více než 180 cm a mi se často posmíval, že jsem tak malá. No což, aspoň nemám problémy s výškou jako on. Hlupák jeden. Sice za to nemůže, ale pokaždé když někam chodí, má při odchodu pořádnou bouli na čele, tudíš nosí přes čelo šátek, který mu dal jeho otec při prvním výcviku.
Orionovi je osmnáct, což mu hodně závidím, protože se mu už do života nepletou rodiče, kteří jako správní draci hlídají své děti na každém kroku, dokud nebudou plnoleté. Bydlí sám, a tak toho často zneužívám, protože ho občas navštěvuju a vyjím mu celou ledničku, byť nepřiberu ani gram...
Máma s tátou říkají, že všechno jídlo spálí můj vnitřní oheň a přemění ho na energii, takže můžu jíst co se mi zlíbí, a co samožřejmě najdu v lednici nebo obchodě Lemiru. Moc toho na výběr není, protože jako správný občan Lemiru musím jíst zdravě. Nedivte se, ale nidy v životě jsem neviděla nic sladkého v podobě normálních sladkostí. Nejčastěji smíme jíst jenom oříšky, ovoce, zeleninu, králičí maso, obiloviny a luštěniny. Žádné mléko ani moc cukru. Jednou za čas dostaneme dvě kostky cukru, ale to je vše. Divím se, že ještě někdo neprotestoval. Jak jsme byli s Orionem malí, prosili jsme dospělé o kostky cukru, ale nikdy nám nedali.
V Lemiru jsou velice přísná pravidla. Nesmíme krást ani ničit cizí majetek. Nevím čím to bude, ale každý občan, který bydlí za hradbami Lemiru, tudíš ve městě, se dožije minimálně 500 let. Nesmíme se navzájem zabíjet, takže je nás ve městě hodně, zato dětí je strašně málo. Poslední dobou, když začaly deště, začínaly ženy upadat do depresí a nakonec to zkončilo potratem.
Já a Orion jsme ještě s Mery a Jupiterem nejmladší. Ostatní se pohybují věkem kolem 200 let. Musí to být pro vás asi otřes, ale u nás to je normální. Draci nechtějí zůstávat sami a tak naše město obdařili nějakou silou mládí nebo co. Zkrátka a jednoduše se nejmladší musí stát Lovci draků (vyjímkou mě), ale pouze těch zlých. Hodné, tudíž naši rodinu chráníme a já osobně bych jim nikdy neublížila.
Z mého hladiska jsme jedna velká milující "rodina". Nikdo nemá ve městě nepřítele. Královna Arime řídí tuto část země velice moudře a spravedlivě. A co očekává ode mě? Že budu nejlepší princeznou ze všech. Ale to ještě neví,že se chci stát taky lovkyní draků tak jako Orion, Mery a Jupiter. Chci bránit rodinu a zlé draky doslova posílat do kytek. Ať se tam pěkně scvrknou a už neubližují. Hahaha.To jsme se hezky nasmáli a teď zpět k okouzlujícímu začátku dne.

Když jsem se konečně vysoukala zpod těch dek a málem spadla z postele. Někdo zaťukal na dřevěné dveře, díky kterým se celý můj pokoj v koruně stromu otřásal.
"Kdo by to tak asi mohl být?" rozběhla jsem se ještě v noční košilce naproti dveřím, div jsem do nich nenarazila. Naštěstí bylo odemčeno a já "hezky" vrazila za dveřmi do Oriona. Hlasitě jsem se rozesmála. Určitě už každý v městečku věděl, že Namira právě vstala.
Orion se neubránil úšklebku a jeho obvyklým "Čau!"
Ani jsem neměla čas mu odpovědět a začala jsem se červenat. A aby taky ne, když jsem několikrát u něj spala, ale on mě pozoruhodně nikdy neviděl v noční košilce. Neodvažovala jsem se před ním převklíkat a jak jsem mu rychle dveře přibouchla před nosem a letěla se převléct.
"Nestalo se ni nic, Nam? Jsi tam poněkud dlouho. Můžu vejít?" Slyšela jsem jeho protivný hlas s náznakem smíchu před dveřmi. Bože, kdyby by nebyl ten hrozný zákon o (ne)zabíjení, už bych ho na místě uškrtila a klidně v noční košilce.
"Prokristanáčka, Orione! Ať tě to ani nenapadne!" zakřičela jsem na něj a rychle ostřelhbitě jsem si oblékla kraťasy a takové to tričko, které má polodlouhý rukáv a není na jedno rameno. Kozačky jsem si obouvala nejmíň půl hodiny, takže jsem už už viděla Oriona jak nedočkavě čeká. Celý komplet v barvě hlíny jsem si potom ozdobila jakýsími cerepetičkami a konečně dovolila Orionovi vstoupit do mého "stromového království".
"Co ti tak dlou...Páni!" prohlédl si mě od hlavy až k patě. "Nějaký nový model?" ušklíbl se a myslel si, že tím jeho roztomilým úsměvem udělá dojem. To se ale spletl.
Přistihla jsem ho při činu! "Dívej se mi laskavě do očí, když se mnou mluvíš, ty úchyláku!"
"Tak promiň no...Já za to nemůžu, že jsi zdědila postavu po své matce, a nemyslím tu dračí."
"Dobře, slyšela jsem to už i od Jupitera...A ohledně toho oblečení. Mám každý den to samé, tak mě nechval, když to moc dobře víš." podívala jsem se mu do jeho oříškových očí a málem jsem se rozopila, kdybych najednou neslyšela ten svůj otravný vnitřní hlásek: Ty se mu nelíbíš. Nikdy nebudeš. Jste přece jako bratr a sestra. Sám ti to nedávno říkal....Dál jsem už hlásek nevnímala, protože mě to "moje" vnitřní klábosení unavovalo a dokonce i štvalo. Nenáviděla jsem se.
"Co chcete dneska dělat, když jsi přišel a Jupiter mi záhadně psal SMSku?..." Ano i tady v...prostě ve městečku draků máme signám, mobily a veškerou elektroniku, ale moc jí nepoužíváme, jenom, když je to nutné, a ta SMSka od Jupitera tak vážně nevypadala, ale což. Je expertem na elekroniku už od svých 10ti let, když se naučil číst a psát. A já mu to nějak ani nezávidím. Nemám elektoniku moc v lásce, i když mám svůj vlastní iPhone.
"To na něj sedí...No nic, chtěli jsme jít k Vodopádům..." zmlkl, jako by se bál mojí odpovědi.
" Neříkej mi, že k..." nedořekla jsem to a už zase ten otrava mluvit.
" Jo. K Vodopádům, které jsou za mostem do města. Půjdeš s námi?" roztomile se na mě podíval svými kukadly a já prostě neodolala.
"Tak jo půjdu...Ale žádné skopičiny." rozesmála jsem se a okamžitě ho vyhodila ze dveří.
"Jo a nezapomeň si vzít plavky! Počasí už vypadá líp." mrkl a jako hlídací pejsek počkal pod stromem.
"Myslíš si, že bych šla zrovna s tebou nahá?!" vykoukla jsem na něj z okna. I když bych možná šla, nebýt tam Jupiter...Pokrčila jsem rameny a vzala si do brašny plavky i nějaké oříšky a ovoce. Přibouchla jsem za sebou těžké dveře a chytila se těžkého provazu uvázaného kolem nejvyšší a nejtlustčí větve na vrcholku stromu. Ladně jsem sklouzla dolů a přistála na nohy bez jakých koliv potíží.
"Nechováš se jako princezna. Měla by jsi bydlet se svou matkou v hlavní budově a né na stromě." ušklíbl se a pomalými kroky vyrazil.
"Ty moc dobře víš, že titul princezny tady nic neznamená. Nemusím se tak chovat když nechci, Orione. Toužím být lovkyní draků tak jako ty, Mery a Jupiter. Proč se můžu chovat jak chci a nesmím se stát Lovcem draků, Orione? Tak proč?!" Měla jsem sto chutí ho obejmout a už nikdy nepustit. Mé city by to už nedovolily. "Vím, že je to nebezpečné, ale já jsem se nenarodila pro nic jiného!" Málem jsem se rozbrečela, ale potom bych to už nezastavila.
"Nam...Ty se Lovkyní jednou staneš, uvidíš, ale teď na to nemysli a pojď si užít slunečný den s náma! Kdo ví, jak dlouho ještě bude tak krásně." usmál se. Už se to nedá zapírat. Nechci už být jeho sestra. Opravdu jsem se za ty dva týdny jeho trénngu na Lovce draků do něj zamilovala? Nemožné. Jako kdyby to šlo...
Kývla jsem a energeticky šla za neúprosně rychle chodícím Orionem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 12. listopadu 2014 v 17:12 | Reagovat

Ahoj :)
to je fajn, přeju Ti hodně štěstí a na PoS se moc těším :)
Tady to celé číst nebudu, musím se učit, ale vypadá to dobře ... tak pokračuj :)
Ať se daří :)
Tak ahoj :)

2 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 13. listopadu 2014 v 20:02 | Reagovat

To jsem se zase jednou nasmála :DD "Dívej se mi laskavě do očí, když se mnou mluvíš ty uchyláku" tos zabila :DD Ne..teď vážně :) je to opravdu moc povedené :) já bych něco takového nedokázala sepsat, protže já jsem spíš přes ty dramata a fňuk, fňuk scény. Moc se těším na další! :)

3 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 13. listopadu 2014 v 20:05 | Reagovat

[2]: další už asi nebude, spíš za delší dobu a rozhodně to nebude navazovat, to by si můj příběh mohli všichni přečíst zdarma tady a nikdo by jsi knížku (pokud ji vydám) nekoupil...:)

4 Howleen Howleen | Web | 14. listopadu 2014 v 20:37 | Reagovat

Zajímavé. :)

5 Joina Joina | Web | 16. listopadu 2014 v 13:02 | Reagovat

Tak ať se ti Glowing Amulet podaří napsat celý :) Vypadá zatím zajímavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama