Leden 2014

Krvavý šrám - Poslední den - 4. Kapitola - 3. část

21. ledna 2014 v 21:37 | Wek
Byla jsem přivázaná na černé posteli. Kolem mě byly svícny s ohněm. Začala jsem se "díky" teplu potit. Přišla ke mně dívka, a vyhrnula mi tričko. Škubala jsem sebou.
"Zůstaň klidně ležet." promluvila ta dívka.
"Karolíno! Už je připravená?" zahřměl Polythéros.
"Ano, pane."
Přistoupil ke mně a držel v ruce zlatý nůž s černým diamantem - Ternopys, jediná zbraň, která dokáže vyříznout vlkovi srdce z těla. Zděsila jsem se. Napřáhl se a nůž vykonal své dílo. Vyřízl mi srdce z těla a pozřel ho.
Začal se zmítat v bolestech. Jeho tělo se zvětšovalo a nabývalo na síle. Když už zaplnil celou místnost, praskl.
Karolína se svezla na zem. "C-co se stalo?" podívala se na mé tělo. Přistoupila ke mně a podívala se uhrančivým pohledem na ránu, která se pomalu zacelovala. Podivila se. V tom vtrhl do místnosti Selendir s Tenesie. Vzal mě do náruče a odešel neznámo kam.
"Byla si v jeho moci." podívala se Tenesie na Karolínu."
"Nepostavila jsem se mu, všem jsem ublížila, dokonce i princezně..." posmutněla.
Tenesie ji pohladila něžně po rameni a obě odešly z místnosti...

Kusy kůže se začaly přitahovat a vznikala kolem nich temnota. Z ďábelského krále se zrodil mocný, mladý mág, který v sobě nosil velkou temnou magii. Nebyl však ani tak úplně zlý, byl hodně tajemný, a né kažný by popsal jeho povahu... Bylo to, jako by se zrodil nový král. Jeho konečky prstů se dotkly, a on zmizel v oblaku magie.

Objevil se v lese. Zpoza stromu nás pozoroval chladným pohledem.
Selendir mě položil na orosenou trávu a zadíval se zadoumaně na zranění. Už bylo skoro zahojené. Když se zacelil poslední šrám - hluboce jsem se nadechla.
Selendir se na mne jen podíval a odešel...
Od stromu vykročil tam ten mladý mág s rozčepířenými, pískovými vlasy. Jeho chladné stříbrné oči svítily do dálky. Obličejem se trochu podobal mně.
Šklebil se.
Podívala jsem se na něj. "Kdo jsi?"
"Já? Mno. Já jsem tvůj ochránce."
"Eh...Promiň, ale já už jednoho mám."
"Tak fajn..." zaútočil na mě. Vytáhl dýku a běžel směrem se mně. Přiblížil se ostřím dýky k mému hrdlu a zastavil se těsně před ním. "Neřekl bych, že ten tvůj ochránce tě vážně chrání..."
Podívala jsem se škokovaně na něj. "Teď tady nebyl, kdyby tady byl určitě by mě zachránil!"
Hodil si lehce s dýkou. Pohledem jsem spatřila černý diamant na rukojeti.
Ternopys.
"Kdyby...Ale já jsem u tebe pořád." usmál se. "Tak co...Přijmeš moji nabídku?" zastavil se těsně přede mnou a díval se mi hluboce do očí.
Pokrčila jsem rameny. "Možná...Teď mě můžeš pustit!" odtáhla jsem se a šla k fontáně v lese. "Jak že se jmenuješ?" otočila jsem se na něj a všimla si lehkého úsměvu.
"Gabriel." odsekl.
"Hezké jméno." usmála jsem se.
Mlčel...Poté promluvil: "Víš, slyšel jsem, že zpíváš...Nechceš se se mnou přihlásit do soutěže písní?"
"Na to nemám..." podívala jsem se do země.
"Doprovodím tě!" vylítlo mu z úst.
"Ty umíš hrát?"
"Eh...Jo, a celkem dobře."
Usmála jsem se..."Možná někdy jindy, ale teď už musím jít..."
"Kam půjdeš?! Tvůj domoc je tady, když tvůj otec zemřel, už nikdo, kromě tebe a Illwidis nezbyl!"
"Tak jdi za Illwidis! Já nemám zájem!"
Otočila jsem se a šla směrem ke schodům do zámku, když v tom jsem si někoho všimla.
Ke Gabrielovi kráčela Tenesie. O něčem si povídali. Jako poslední jsem slyšela: "Sbohem princi." Ten se uklonila a odešla...
"Tak princ jo?" přikráčela jsem k němu. Ušklíbla jsem se.
"Jo."
"A z jaké rodiny?" vyptávala jsem se.
"Nevím, pamatuji si jenom smrt otce, zemřel před několika hodinami."
"A jméno otce?"
"Polythéros."
"Takže ty mi chceš říct, že jsem tvoje sestra?!!"
"No asi jo. Moc si toho nepamatuju jak jsem již říkal. Otec mě pohltil hned jak jsem se narodil, abych nebyl jeho nástupcem, a mohl tak provést svůj plán. Když zemřel znovu jsem se objevil, akorát dospělý a s jeho sílou."
"Hmm...Takže teď jsi vládcem ty...Nemusíme se o ničem bavit."
"Ale já vládnout nechci!..."
"No, ale já také ne!" zkřížila jsem paže.
"Tak musíme zlomit kouzlo Illwidis."
"Oprava...Ty ho musíš zlomit...Ty jsi nejstarší tak si to zařiď!"
"Fajn!" odsekl a v oblaku dýmu zmizel.
Zakroutila jsem hlavou, a šla jsem po schodech do pokoje. Lehla jsem si na postel a v mžiku usla.

Gabriel se objevil v domě Bearů. Uviděl si na zahradě hrát Illwidis (na tomto světě Lucinku).
"Ill!" zakřičel na ni a zmizel.
Otočila se a dívala se do zajímavého zrcadla. Nějak jí přitahovalo. Natáhla po něm ruku a dotkla se hladkého skla. Zrcadlo se zavlnilo. Ona propadla zkrz do zámku jejích rodičů, kde na ní čekal Gabriel.
Ihned jak se špičkou boty dotkla země, tak už nebyla malá holka, ale už to byla 17ti letá dívka...

Krvavý šrám - Poslední den - 4. Kapitola - 2. část

6. ledna 2014 v 22:15 | Wek
...Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tunel mě táhl dál. Tentokrát do doby z toho obrazu. Byla jsem jako duch. Nikdo mě neviděl, ale já slyšela a viděla úplně všechno - do podrobna.
"Polythére, Illwidis a Arawolf hrozí velké nebezpečí. Musíme Illwidis přejmenovat a Arawolf schovat. Hrozí jim velké nebezpečí." začala má matka.
"Cože? Kdo je Illwidis?!" pomyslela jsem si.
"Dobrá mám pro ní jedinečné jméno - Lucinka...Vrátí se do doby svého dětství a bude vyrůstat v dětském domově. Na nic si nebude pamatovat..."
"Ach...Polythére...Není jiná možnost?"
"Ne...A teď mě omluv." odešel.
"Doufám, že jsem tím moc nespáchala, když jsem se s ním rozešla. Byl dost naštvaný..."
Vše se rozplynulo a já jsem stála u truhly. Teď byla prázná.

"Arawolf?" uslyšela jsem za sebou mužský hlas.
Otočila jsem se a spatřila modro-zelené svítivé oči.
"Co tady chceš?!" otočila jsem se prudce zpátky k truhle, aby jsem se na něj nemusela dívat. "Chceš mě zase odvést pryč?"
"No víš...Ne...Měl jsem tu přijít pro popel Pravdy, ale jak vidím, tak už ho nebudeš potřebovat." přistoupil ke mně a chytil mě za ruku, abych se mohla postavit. Když jsem se už konečně udržela na nohou - objal mě zezadu a řekl: "Je mi líto že ti lhali."
Vytřeštila jsem oči." J-jak to víš?"
"Není to tak dlouho co chtěl pán ten obraz namalovat. Ta malá holčička, co stojí v pozadí je moje sestra. Je stejně stará jako ty. Rozuměly by jste si."
Podívala jsem se na něj a odešla zpět do pouště.
Podíval se na truhlu, usmál se jeho milým úsměvem a zmizel.

Už jsem byla poměrně vyčerpaná. Vyprahlá poušť snad neměla konce. Klekla jsem si do horkého písku a čekala na záchranu.
Na krku jsem ucítila ostří dýky.
"En kili ties arana!" uslyšela jsem podivným jazykem.
"Kdo jsi?!" třásla jsem se, ale odvážila se ochránit. Vykopla jsem pravou nohu a strefila útočníka do nosu.
Chytila se za nos a ustoupila. "Co jsi to udělala!" chtěla mi vrazit.
"Ten! Nech ji být, je to dcera pána." zakřičel na ni Selendir.
"Tak si ji hned vem, než jí budu muset ublížit!"
Přistoupil ke mně a chytil mě za ruku a teleportoval se.

Stáli jsme v garáži se skříní a krbem.
"Co tady děláme?"
"Za prvé, měla by jsi mi děkovat, že jsem tě zachránil před mou sestrou. A za druhé...Musíš se naučit ovládat sílu v tobě spoutanou, když už není škola." Před ním se objevil hrnek ze skla. "Rozbij ho!"
"Neumím to udělat na povel!"
"Ale notak, dělej!"
Soustředila jsem se. V mysli jsem měla jen jednu větu. Znič ho! Pocítila jsem příval energie. Hrnek bouchl.
"Výborně! A teď rychleji!" mávl rukou a objevil se tam další hrnek.
"Co?! Nejsem žádný stroj!" zavřela jsem oči a hrnek bouchl znovu.
"Super. Teď toho nech a zkus mě položit na lopatky."
"Ty mě hned shodíš na zem..."
"Neboj...Bude to jemně." usmál se.
Pokrčila jsem rameny a rozběhla se proti němu. Vykopla jsem nohu.
Chytil mě za ní a shodil mě na zem. Před dopadem mě chytil do náruče a já byla nucena se dívat do jeho modro-zelených očí.
"Říkal jsem, že to bude jemně." ušklíbl se.
Zautočila jsem na něj znovu, tentokrát druhou nohou. Mířila jsem mu na hruď. Několik centimetrů zbívalo abych ho kopla.
Chytil mojí nohu a shodil mě prudce na zem. Sedl si na mě a uvězdil mě. Naklonil se. Byl nosem pouze několik milimetrů od mého. Poté se odtáhl.
"Hodina zkončila. Můžeš jít."
Posadila jsem se a podívala se na něj s překvapením ve tváři. Odešla jsem.

"On mě málem políbil!!" říkala jsem si v duchu.
Najednou jsem ucítila na nohou provaz. Zatmělo se mi před očima...