Prosinec 2013

Krvavý šrám - Poslední den - 4. Kapitola - 1. část

10. prosince 2013 v 15:43 | Wek
"Musím zmizet. Nemůžu tady zůstat jenom sedět." vstala jsem a šla k balkónu, který byl vedle mé růžovo-černé postele s nebesy. Otevřela jsem dveře a vítra, který foukal venku mi rozcuchal vlasy.
Viděla jsem listy jak běhají po zemi, jako kdyby hrály na honěnou a vítr jim jenom napomáhal.
Seskočila jsem dolů. Né vážně jsem si nic nezlomila. Dopadla jsem čistě na zem a nevydala při tom ani hlásku. Běžela jsem pryč...

Zavětřil. "Ona utekla. Ta je ale mazaná." ušklíbl se a šel pomalu lesem, věděl, že mi dojdou co nejdřív síly.
"Selendire!" skočila po něm Karolína.
"Co chceš mám úkol!"
"To já vím, mám ti pomoct ji najít a přivést zpět."
"Tak to můžeš jít sama, já jdu do Istanie hledat popel Pravdy od pergamenů."
"Tak jo no." posmutněla.
"Pomiň, ale já fakt musím." usmál se a odběhl směrem k poušti.
"Jak si představuje, že z něj tu lásku dostanu!?" zařvala a zmizela pomocí černé magie...

Stála jsem před obřím chrámem v poušti. Bylo z něj cítit dobro, které mne štípalo do očí.
Vešla jsem do zatraceně dobrého chrámu. Uviděla jsem téměř prázdnou místnost,...no...spíš jsem nic neviděla.
Předemnou se z čista jasna zjevil stařičký mužík. Ukázal na truhlici za ním.
Přistoupila jsem k ní a odkryla víko.
Uvnitř ležel zlatý písek - popel Pravdy. Pocítila jsem touhu se ho dotknout. Dala jsem ruku do truhlice a konečky prstů jsem se dotkla zlatého, velice jemného písku.
Bylo to jako bych ulehla do spánku, ale byla jsem při vědomí.
Přede mnou se objevil obraz, který jsem spatřila v zámku.
Vtáhl mě do sebe a já pokračovala fialovým tunelem stále za světlem. Viděla jsem celou minulost mého národa - Diatopianů.

Svět Diatopie leží na stejnojmenné planetě Diatopia ve sluneční soustavě, kterou tvoří v pořadí od slunce Selemaria, dvojplaneta Diatopia - Zlatý měsíc, Rubenis a Toliot. Na Diatopii samotné pak leží severní kontinent Catrion, jižní Letiac a předpokládaný bezejmenný Třetí světadíl. Důležitou součástí světa je také Jeskyní říše, Lesní říše a astrální roviny Stínového a Vnějšího světa.

Kdysi v dávných a neprobádaných časech, ještě před příchodem Diatopianů, Diatopii vládla krutá rasa pololidí zvaných Zlattiové - Polythéros - 1863 let. Lidstvo otrockého pána zbavilo až čtyři Diatopiané, kteří byli Stvořitelem povýšeni na bohy. Diatopiané samotní byli národem, jenž opustil svou domovskou planetu Selemariu, neboť ji stravovala zkázonosná choroba. Útočiště nalezli na Zlatém měsíci, který považovali za místo, kde najdou klid a mír. Brzy ale poznali, že se mýlili. Zlatý měsíc byl totiž teritoriem rasy Zlattiů, která byla později pojmenována vznešení Toriáni. Tato rasa považovala Diatopiany zcela přirozeně za vetřelce a hlavně, byla dostatečně vyspělá a silná, aby jim mohla s úspěchem vzdorovat. Po dlouhých bojích byli Diatopiané nakonec donuceni meziplanetární bránou uniknout na Rubenis, kde si podrobili některé domorodé národy a založili slavné Císařství. Vracení se znovu na planetu Diatopii. Brzy však proti císaři vystupuje nejmocnější z Toriánů zvaný Polythéros a začíná vleklý konflikt datující se až do současnosti. Ti nejstrašnější z přívrženců Polythéra, procházejí ohavnou mutací, kdy se jejich zlé skutky projevují na jejich fyzickém vzhledu a stávají se z nich skřeti. Diatopiané jsou Polythérem postupně zatlačeni na sever a uchylují se k zoufalému činu - prostřednictvím magie a modliteb rozpoutávají Velké zemětřesení, během něhož je původně jednotný kontinent roztržen na dva a vzniklá trhlina je zaplavena Vnitřním mořem. Zatímco Smatrion je v moci Polythérových skřetů, Diatopiané a jejich spojenci zabírají Catrion, kde zakládají nové Diatopijské království. Skřeti se pokoušejí o invazi na Catrion, avšak neúspěšně. Uplynulo mnoho let a většina krve Diatopiánského národa se zředila krví původního lidského obyvatelstva Diatopie. Z Diatopianů se stala prastará, téměř bájné civilizace. Aktuální dění se odehrává v době dobývání a znovuobnovení tajemného jižního kontinentu.

Jedním ze specifik Diatopie je nadpřirozená síla zvaná transformace, která způsobuje proměnu na základě morálnosti činů. Ze zlých jedinců tak vznikají skřeti a z těch nejhorších zlí draci. Naopak z velmi dobrých jedinců se mohou stát Petsoidi - Lidé se zvířecí sílou a dobří draci.
Kromě Stvořitelem ustanovené Čtyřky, na Diatopii existuje množství temných bohů, z nichž nejvýznamnější je Moraon Temné pětky. K dalším nadpřirozeným silám Diatopie patří správcové přírody zvaní Treeani a ze Stínového světa přicházející Myšlenkové bytosti.
Diatopie je obývána především lidmi, z nichž někteří, zvláště šlechtické rody, jsou smíšeni s Diatopiany. Obývají ji také Trpaslíci, dnešní Elfové, Skřítci, Hobiti, Toriáni, Goblini, Orkové, Petsoidi a další méně známé rasy...

Dárek od tety k narozeninám

9. prosince 2013 v 14:33 | Wek |  Básně
Ahojky, v sobotu jsem měla oslavu narozenin a teta mi složila jako dárek krásnou básničku...Jenom ohodnoťte...:))

Posaďte se, buďte tiše,
Weka nový příběh píše.
O čem bude? Kdo to ví!
Autorka nám odpoví!

Dech se krátí, srdce svírá,
ve znamení netopýra.
Do svých spárů tiše láká,
silueta vlkodlaka.

Tady ti moc nepomůže,
dýka, meč či hroší kůže.
Rozum vezmi do své moci,
ten ti bude ku pomoci.

V příběhu, kde slova žila,
dobrá vůle zvítězila.
Jen tak poznáš jak se žije,
v zemi zvané "Fantazie".

Kde ve střelcově znamení,
Verčino štěstí pramení.

Krvavý šrám - Poslední den - 3. Kapitola

2. prosince 2013 v 14:52 | Wek
Položil mě na chladnou zem vězení. Odešel.
Polila mě zima, probrala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem v ponuré místnosti - V cele. Měla jsem tu pouze tác s vodou a chlebem, lůžko a malé okno, ze kterého tu proudil čerstvý vzduch. nebyla jsem už vlk, a konečně jsem mohla jíst.
Měla jsem ukrutný hlad. Pomalu jsem se přisunula k tácu a vše jsem rychle snědla.
Lehla jsem si na lůžko a ihned usnula.

"Neměl jsi tu královnu zabíjet ty hlupáku!" zahřměl Polythéros.
"Promiňte pane, ale donesl jsem vám tu holku, dceru té královny měsíce." poklekl a celý se zatřásl, když na něj dopadl mrazivý dech krále.
"Přiveď mi ji!" sedl si otáveně do křesla a pohladil vlka, ketrý mu ležel u nohou.
Selendir nemohl nic jiného dělat, než poslechnout svého pána.
Prošel kamenými dveřmi, a pokračoval po dlouhé, tmavé chodbě směrem k vězení.
K Arawolf se nesly jeho kroky. Posadila jsem se a vyhlížela neznámého.
Ocitl se před mou mříží.
"Hm...Tak ty jsi už vzhůru. Tak to bude hračka." poškleboval se, ale já jsem moc jeho slovům nevěřila.
"Neřekla bych." Postavila jsem se, ale stejně jsem byla o půl hlavy menší.
"Haha...Nějak si vyskakuješ princezničko."
"Byla bych ráda, kdyby jsi mě nechal být."
Ušklýbl se a řekl: "Promiň, ale tohle nebude bohužel možné." Otevřel mříže a já jsem vyšla ven. Chytil mne za paži a vlekl mě nebezpečně za sebou.
"Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se.
"K mému pánovi, bude se ti líbit...Uvidíš." zasmál se a otevřel mohutné dveře. "Pane tady jí máte." potalčil mě před krále.
Padla jsem na kolena a sklopila pohled.
Král ke mně přistoupil, chytil mě za bradu a zvedl mě ze země. "Ach jo. Co ti to ta Medelia provedla." podíval se mi do očí a zatvářil se zaraženě.
"O mé matce takhle nemluvte!" uhla jsem jeho pohledu a krok ustoupila.
"A pročpak ne? Je to má žena..Eh..Tedy bývala, než jí tenhle mizera zabil."
Otočila jsem se na mladíka a smutně, zároveň zuřivě jsem se mu zahleděla do očí.
Uhl pohledem k obrazu tří lidí. Dámy s korunou, muže, který se tvářil, jako by chtěl všechny povraždit, a malé holčičky, s úsměvavýma očima. Zarazila jsem se. "Že by to byla...?"
"Ach ano, to je tvá matka Medelia, já král Polythéros a ty naše malá princezna Arawolf."
"Ale kdo to stojí za námi?"
A opravdu za třemi členy královské rodiny stály dvě osoby. Holčička asi osmiletá a u ní stála o 4 roky starší dívka, než byla v té době Arawolf. (8 let - Arawolf)
"Kdo je to?" zeptala jsem se.
"Ale nikdo!" odbyl mě můj otec.
"Pane! Měli by jsme jí to říct." zastával se mě mladík.
"Ne! Nezničíme jedinou šanci!" rozzuřil se Polythéros. "Už jděte! Zaveď ji do jejího pokoje!"
Vyšli jsme.
Šla jsem potichu za Selendirem, dokud na mne nepromluvil: "Jak snášíš otce?"
"Ani jsem nevěděla, že existuje. Tak jak ho mám snášet!"
"No tak na mne hned nekřič!"
"Tobě to snad vadí?" usmála jsem se.
"Ne! Ale nenechám si od tebe rozkazovat!" zavrčel.
"Tak fajn!" zmlkla jsem a šla dál poslušně za ním.
Otevřel mi dveře a já jsem vstoupila do černé místnosti. Hodila jsem sebou na postel a on mě pozoroval.
Po několika hodinách, kdy mu to už přišlo divné, ke mně přistoupil a sedl si na postel vedle mě. "To vydržíš tak dlouho ležet a nic nedělat?" pohladil mě po hlavě a usmál se.
Zvedla jsem hlavu a odtáhla se.
"Ale, ale přinceznička mě nemá ráda." ušklíbl se.
Zavrčela jsem a škrábla ho po hrudi. Zavrtěl nevěřícně hlavou a podíval se na mě. "Měla bys si zapamatovat, že jedinci jako já - s temnou vlčí krví. se umí hojit! Mi neublížíš, pokud mi nevyrveš srdce z těla." poškleboval se a já mu věnovala plnou pozornost.
"Ty nevíš čeho jsem schopná!"
"Ale vím, ale ty neumíš sílu ovládat. Jsi pro mě te´d jako moucha. jediným pohybem bych tě mohl zabít."
"Tak proč to neuděláš?"
"Nemůžu takhle zradit svého pána."
"Já bych řekla, že je v tom něco víc."
"A to třeba co?!"
"Láska." podívala jsem se mu do jeho svítivých očí.
"Ne. Ja nedokážu milovat."
"Nedokážeš, a nebo nechceš?" usmála jsem se.
"Ty se tady snažíš, abych tě miloval?"
"Cože?" povytáhla jsem obočí. "Ne nikdy!"
Ušklíbl se - to bylo jeho. Zavrtěl hlavou a odešel.
Zůstala jsem v pokoji sama. Pocítila jsem smutek. Bylo mi dobře když tady byl. Chtěla jsem ho tady. potřebovala jsem ho. Náhla jsem upadla do hlubokého spánku.

"Dovez mi popel z těch pergamenů." rozkázal Selendirovi Polythéros.
"Rozkaz!" zarazil se. "A co bude s Arawolf?"
"Poté co získám její sílu, jí už nebudu potřebovat - zabiju ji."
Polil ho pot. Těžce polkl. "A to chcete provést jak, sire?"
"Tak, jak bych zabil tebe. Vyrvu jí srdce z těla a pozřu ho."
Selendirovi se udělalo nevolno a radši odešel.
"Karolíno!" zvolal Polythéros.
"Ano pane?!" vešla do místnosti krásná dívka, odděná do brnění.
"Myslím, že se náš malý Selendir zamiloval do mojí dcery. Znič v něm veškerou lásku."
"Jak si přejete, sire."
"Ale nejdřív pojď ke mně."
Dívka ladně přistoupila. Král ji pevně uchopil kolem pasu a prudce políbil. Přitiskl jí k sobě a užíval si potěšení, že je...jenom jeho. Odstrčeil ji. uklonila se a odešla za Selendirem.
Zatoužil mít zase manželku. Otevřel dlaň, ve které ležel 18-ti karátový zlatý prsten s černým kamenem.
"Už brzy...Budeš jenom moje!"