Listopad 2013

Krvavý šrám - Poslední den - 2. Kapitola

30. listopadu 2013 v 15:33 | Wek
"Páni!" žasla jsem nad krásou školy. Byla nezvykle krásná a kouzelná. Šly jsme k bráně. Mohutná brána se tyčila k obloze jako mrakodrap. na nás se dívali: Mohutný tygr, Elegantní kočka, Bystrý orel a Vznešený jednorožec, který stál přede všemi.
"Vítám tě arano a tebe také zobro. Jsem Elendir, ředitelka Diatopie." promluvila s elengancí. Pohodila několikrát bílou hřívou, dotkla se rohem brány a místo jednorožce tam stála mladá paní. Měla sněhobílé vlasy a jasně modré oči. Přes její ramena přehodila plášť, který dokonale ladil s jejími šaty.
"Prosím pojďte ze mnou." usmála se na nás. "A vy!" křikla na tygra, kočku a orla."Se vraťte do práce. Žáci se sami nenaučí techniky a přeměňování!" otočila se na podpatku a vyšla ke krásnému zámku.
Vedla k němu cesta z bílých kamenů, porostlých svítícím mechem. Kolem cesty stáli králíci, kteří upravovali stromy do tvarů zvířat. Věšeli na ně poté pestrobarevné světýlka s netopýry a jinými ozdobami.
"Přišly jste právě v čas." usmála se na nás ředitelka a ohodnotila práci jednoho z králíků. "Je čas Halloweenu, a svátků oslavování podzimu."
Šla k bráně do zámku a zaklepala. Krémová brána se otevřela. Stáli tam sloužící ve fialovém rouchu, a byli poznat, že to jsou jestřábi.
"Vítejte královno! Vaše sestra vás očekává." pověděli stejným hlasem zároveň.
Kývla jim a šla. My jsme jí poslušně následovaly. Vyšly jsme schody a ocitly se před dvěma trůny.
Na menším seděla hezká dívka s tmavě modrými vlasy a černými šaty. na hlavě jí ležela korunka s měsícem.
Když ředitelka/královna vstoupila - vlasy jí změnily barvu na světle růžovou. Objevila se na její hlavě korunka, ale se sluncem. Oblečení jí však zůstalo.
Vstoupily jsme i my a ihned jsme pocítily chvění vzduchu kolem nás. Jako kouzlem jsme se změnily. Já jsem měla tmavě fialové šaty a tmavě modré vlasy, na kterých ležela stříbrná korunka s 13ti měsíci. Lia měla rudé vlasy a v nich zlatou čelenku. Náramně jí slušely kouzelné oranžovo-zlaté šaty.
"Cože?! P-proč mám korunku?" začala jsem panikařit.
"Mám jednoduché vysvětlení arano." promluvila na mne dívka v černém. "Ty...Jsi budoucí princezna 13tého měsíce."
"Ale...Vždyť to jste vy!?"
"Nepochopila jsi to arano. Ty jsi podle historie a podle síly kouzla jedinou princeznou 13tého měsíce. A samozřejmě taky dcera mé sestry." přistoupila ke mně ředitelka.
"Je to pravda." podívala se na mne moje matka.
Uslyšely jsme výbuch. Lekly jsme se.
Královna i moje matka se proměnily, a my jsme zůstaly stát jako přimražené.

Před zámkem se odehrávala bitva století. Na zem padali ptáci, myši, zajíci i silné kočkovité šelmy. Všichni se rozhodli bojovat za svobodu petsoidů. Toužili po ní už hodně dlouho. Do kaluže krve přistály bílé a černé kopyta dvou půvabných jednorožců.
"Co se tady stalo!?" zakřičela ředitelka.
Mířil na ní jeden černý mladík lukem. Střelil. Šíp se rozdvojil a střelil Elendir i mou matku do boku. Obě padly v bolestech. Jed se jim roznesl po celém těle a obě ležely v kaluži krve - mrtvé.
Jejich těla se proměnily v modré a růžové světýlka a zmizely.
"Nééé!" zakřičela jsem a pocítila nával vzteku.
Zpozorovala jsem zlatýma očima kluka v černém a proměnila jsem se do vlka. Moje srst byla nyní tmavěmodrá.
Běžela jsem k pachateli a srazila ho na záda. Rozdrápla jsem mu hruď. Zařval a proměnila se do velkého černého vlka. Zakňučela jsem a odtáhla se dál. Skočil na mě a zavrčel. Naše čumáky byly od sebe jen několik centimetrů. Odtáhl se. Udeřil mne do spánku, a mi se zatmělo před očima. Chytil mne do náruče a odběhl do bleskového portálu. Lia tam zůstala.
Objevili jsme se na podivné planetě. Smatrionu.

Krvavý šrám - Poslední den - 1. Kapitola - 2. část

27. listopadu 2013 v 20:21 | Wek
"Ahoj Lio." řekla jsem malé veverc do ouška. Veverka parkrát zastříhala ušima a potom otevřela zelenkavé očka.
"Arawolf!" zapískala slabým hláskem. Vyskočila na malé tlapky a vylezla mi na rameno, odtud pozorovala zamyšleně Liama.
"Kdo to je?" zeptal se a trochu se mu třásl hlas, asi se bál.
"Co myslíš? Veverka...Lia je něco jako já, ale já jsem napůl vlk."
"Jo...Arawolf je ze všech nejsilnější!" zapískala Lia jejím pištivým hlasem. Poté seskočila na zem, vedle stromu a stala se z ní zase normální dívka.
Měla rezavé vlasy se zelenýma proužkama. Jasně zelené oči jí svítily do dálky. Oblečená byla jen nalehko, aby si neroztrhala oblečení při proměně.
"Promiň, už budu muset jít do školy. Ahoj!" promluvila normálním hlasem a zamávala pravou rukou, kde měla spoustu barevných kamínků na šňůrkách.
"Ahoj." odpověděli jsem s Liamem zároveň.
Když Lia odešla podíval se na mě láskyplným pohledem. Vystřídal ho však naštvaný výraz.
"Proč jsi mi neřekla, že je takových lidí víc?!" zakřičel na mě.
"Chtěla jsem ti to říct ale..."
"Ale co!? Nesnáším tě! Odejdi hned pryč!" přerušil mě.
"Ale...Ty jsi prostě nejhroznější člověk na světě!" vybuchla jsem.
Přistoupil ke mně a znenadání mě políbil. Po těle se mi rozlilo teplo. Odtrhla jsem se a podívala se na něj nechápavým pohledem. Zavrtěl hlavou a chytil mě za ruku a odvedl k jeho domu.
"Tady bydlím." otevřel dveře a na něj vybafla malá holčička.
"Liame!" Ihned jsem poznala ten hlas.
"Lucko?!" Holčička se zarazila a podívala se na mě.
"Arawolf?"
"Eh...Vy se znáte?" podivil se.
"Jo...Jsem sestry!" usmála jsem se.
Sehnul se k Lucince a vzal jí do náručí. Podal mi ji. Usmála jsem se na ní.
"Dej ji hned dolů ty nestvůro!" objevila se ve dveřích nějaká paní.
"Cože? Ale vždyť je to moje sestra!" bránila jsem se.
Přišla ke mně a vzala mi Lucinku z rukou.
"Je to moje dítě! A nebude ve spárech netvora!" zakřičela a odešla.
"Promiň máma nemá ráda živočichy jiného druhu než jsme my." pohladil mě.
"Jak jiného druhu?" zarazila jsem se.
"No...víš nejsi jediná se zvířecí sílou. My s mámou jsme medvědi."
"Proč jsi nic neřekl?"
"Víš jiné druhy nemohou být spolu, a tak jsem ti to nechtěl říct."
"Dobře, že jsi mi to teď řekl." usmála jsem se.
"Už odejdeš?" paní byla naštvaná.
"Ne...Proč děláte mezi druhy rozdíly. Vždyť jsme stejní!"
"Protože! Už vypadni!" přistoupila ke mně a dala mi facku.
Spadla jsem na zem a praštila se o tyč. Mé pocity se už nedaly zastavit. Oči jsem měla nyní zlaté a místo zubů tesáky. Dopadla jsem na čtyři a změnila se ve zlatého vlka. Nevěsěla jsem co se stalo. Byla jsem vystrašená a obličeje kolem mě taky.
"Pane bože! Démon!" křikla a já jsem před její zlobou odběhla.
Běžela jsem v noci. Byla zima. Měsíc mi svítil na cestu.
Běžela jsem k domovu, zaklepala jsem tlapou. Otevřela mi kamarádka Mel. Ihned zavřela. Cítila jsem, že už tam nemám místo.
Smutně jsem šla do parku. Uviděla jsem tam na houpačce mou sestru, jak se o ní stará Lia.
"Lucinko? Lio?!" zavolala jsem.
Podívaly se na mě. Usmály se. Přišla jsem až k nim.
"Musíme odejít pryč." oznámila jsem smutně. "Ale ty Lucinko, se vrátíš domů."
"Já ale nechci. Jsem jako ty. Chci jít s tebou."
"Ne nejsi. Jenom prvorození mají zvířecí sílu. Ty se hezky vrátíš." usmála jsem se.
"Tak jo." sedla si mi na záda a šly jsme.
Já jsem zůstala za stromem aby mě neviděli. Lucinku šla zavést Lia, protože kdybych tam šla já - asi by mě nepřivítali s otevřenou náručí, a navíc byla Lia oblečená, ale já ne.
Zazvonila. Já jsem je pečlivě pozorovala. Otevřely se dveře.
"Dobrý den paní Bearová, našla jsem při noční procházce vaši dceru." začala Lia milým hlasem.
"Moc děkuji Lio. Ahoj!"
"Naschledanou." odešla od dveří, na trávě před stromem, kde jsem stála se proměnila do oranžové veverky se zelenýma očkama. Vylezla mi na hřbet. Vykročily jsme k novému dobrodružství.
Po cestě jsme míjely staré, ale taky kouzelné stromy, živé jezera a řeky, moře plné pestrobarevných ryb - snášely jsme vítr i sníh. Naopak i horko a déšť.
Dorazily jsme k místu, které jsme hledaly. Před náma se rozprostíral zámek z bílého kamene. Byl porostlý různými květinami a popínavými rostlinami, na kterých byly zavěšené barevné světýlka. Kolem zámku stály stromy, na kterých byly připevněny plošiny, kde cvičily různé druhy zvířat. Byli mezi nimi práci, kočkovité šelmy, koně a i myši.
"Vítej v Diatopii - škole Petsoidů...

Krvavý šrám - Poslední den - 1. Kapitola - 1. část

15. listopadu 2013 v 17:30 | Wek
Moje matka a otec zemřeli přesně v den kdy jsme viděly toho vlka. Zkončily jsme v dětském domově. Sestru si nějaká rodina adoptovala, a já jsem tady zůstala. Myslela jsem, že můj život zkončil, ale já našla nový důvod žít...

Tekl ze mě pot. Běžela jsem rychleji než kdy jindy. Doběhla jsem do cíle a zhroutila jsem se na zem.
"Arawolf! Vstávej! Vyhrála jsi!" křičela na mě moje nejlepší kamarádka Mel.
Já jsem jí tedy poslechla. Pomalu jsem se posadila a těžce oddechovala.
Otevřela jsem oči. Mel se zděsila.
"T-t-tvoje oči! Jsou...Zlaté!"
"Cože!? podívala jsem se prudce do mobilu. A vážně. Na mne se dívaly zlaté oči, plné statečnosti, oči vznešeného zvířete - vlka. Zlekla jsem se, ale pocítila jsem radost.
Podívala jsem se na Mel, vstala jsem rychlostí světla a běžela pryč.
Běžela jsem do parku, který zářil jarními barvami.
Opřela jsem se o strom a přemýšlela. Rozhodla jsem se odejít do mého sterého domu, nikdo tam nežil, tak jsem měla pocit, že bych tam našla odpovědi. Rozběhla jsem se k domu.
Na kaluži vedle stromu mi podjela noha. Padala jsem. Někdo mě chytil a zvedl. Podívala jsem se na záhadného. Stmívalo se, a já jsem mu neviděla do tváře. Poznala jsem na jeho obličeji náznak úsměvu.
"Jsem Liam. A ty?" promluvil milým hlasem.
"Eh...promiň, už musím jít. V domově na mě čekají." usmála jsem se.
"Ty jsi v dětském domově? Proč?" zeptal se a naznačil, že ho to velmi zajímá.
"Víš, nerada o tom mluvím. Je to takové směšné, nevěřil by jsi mi."
"Tak to zkus." usmál se a sedl jsi na lavičku. Ukázal vedle sebe - abych se posadila. Sedla jsem si k němu a začala vyprávět to, co mi říkala teta.
"V Moonidii začalo jaro. Smečky vlků se vracely z lovu do svých obydlí. Ve vesnici žila jedna rodina, se znamením, podivným znamením na rameni. Jedna dívka byla neobyčejná. měnila se ve vlka. Zamilovala se však do člověka a ten jím dal 2 děti. Žena a muž po 5ti rocích života zmizeli, a děti s nimi. - Víš myslím, že jsem to jedno dítě."
"Takže jestli to dobře chápu, tak jsi Vlkodlak?" podíval se na mě svýma oříškovýma očima.
"Já nevím, ale asi jo. A neříká se Vlkodlak, ale Vlčí krev, nejsme netvoři. Žijeme s lidmi v míru."
"Aha...Víš, nechceš ke mně dneska přijít?" usmál se.
Sklopila jsem pohled. Zazářily mi oči, a já věděla, že chci říct Ano...
" Moc ráda." oplatila jsem mu úsměv. Chytil mě za ruku a šli jsme lesem.
Zastavila jsem se na velkém kameni, který byl porostlý mechem. Zbystřela jsem. Zastavil se a podíval se na na mě.
"Co je?" zeptal se a postavil se vedle kamene, a napodobil mě.
"Ticho!" řekla jsem tiše a podívala jsem se na nejbližší strom.
Rozběhla jsem se k němu a vylezla na něj pomocí větviček. Byla jsem velmi rychlá a mrštná. Když jsem vylezla trochu víš, uviděla jsem to, co hledala. Natáhla jsem se pro malé tělíčko.

Krvavý šrám - Poslední den - Prolog

12. listopadu 2013 v 21:05 | Wek
Něco se pohlo...
Ležela jsem nehybně v posteli...
Třásla jsem se...
Věděla jsem, že tady v domě něco je...
Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji. Odvážila jsem se vylézt z postele a šla jsem se podívat na mou sestru.
Byla malá...
Chodila do školky...
Ale tehdy jsem se o ní bála. Ležela potichu v postýlce a tiskla k sobě svého plyšáka Montyho.
Byl to malý pejsek...Podobný zlatému retrívrovi. Měla ho ráda, ale teď je starší, a určitě by si ho do postele nevzala...
Zase ten vrčivý zvuk.
"Co je to?" zeptala se mě.
Pokrčila jsem rameny jako odpověď.
Sedla jsem si k ní a byla připravená na cokoli. Najednou vrčení zesílilo...
Uslyšela jsem drápy, které škrábaly po podlaze.
Najednou ve dveřích stál vlk. Nebyl ale obyčejný. Měl zlaté zbarvení. Bylo divné, že byl tak velký. Měl zářivé modré oči.
Přistoupil až k nám, s důvěrou, že mu neublížíme, a on neublíží nám.
Podíval se mi do očí. Byl skoro stejně vysoký jako já když jsem se postavila. Kolem 170 cm.
Viděla jsem jak se něco v jeho očích zalesklo.
Dotkl se mé ruky tlapou. Pocítila jsem šimrání v těle. Poté to ustálo.
Oči mi zazářily zlatou barvou. znovu byly modré - plné klidu a odhodlání.
Vlk byl pryč...

PS: omlouvám se za tak krátký díl, ale bylo to takové zhrnutí co se stalo dřív...Další kapitolky budou delší...;))

New story

12. listopadu 2013 v 15:32 | Wek
Mílí moji čténaři...Dnes v noci, jsem přemýšlela nad svojí budoucností..A tak mi prolétlo hlavou co kdyby existovali Vlčí lidé/Vlkodlaci - hodní...a já byla jedním z nich?? Vím, že se to stát nemůže, a tak jsem se rozhodla, že bych svou myšlenku umístila do zbrusunové hororové fantasy povídky....Co vy na to?? Pište do komentů...;) Budu ráda, když napíšete názor, a jestli by jste tuto povídku četli...